Umět si hrát – nezbláznit se

Vůbec bych nemusel tenhle článek psát. Mohl bych se válet v posteli a hrát si na mobilu. Nebo provětrat XBOX a zahrát si NHL. Nebo bych mohl sedět u PC a zahrát si nějakou z těch her, co chci dohrát. Hrát si umím a nejen teda na kompu. Umí to bejt fakt dobrý, ale i zhoubný. A o tom to dneska bude!

Budu mluvit za sebe, jako vždycky. Pro představu tedy věková kategorie +- 25 let. Stejně jako ostatní děti 90. let jsem dítě, který zažilo rozmach videoher. A nejenom. Lego a spousta více či méně hi-tech hraček mi při vyrůstání nebylo cizí. Teď je jich ještě víc. Videohry tomu samozřejmě kralovaly od chvíle kdy sem je potkal. Jednu dobu jsem jim propadl víc, než bych chtěl. Hraní si mi toho spoustu dalo a něco i vzalo. Stále si však hraju.

Nejsem teda logicky fanoušek a zastánce obviňování videoher ze všeho světovýho zla. A taky nekazej mladý lidi a nedělaj z nich debily. Ty ze sebe děláme sami, svojí leností a nedostatkem vůle. Nejen mladý lidi teda. Když jde kvůli hraní videoher stranou osobní život, seberozvoj, sociální život, nebo i práce a studium, je to cesta do prdele. Když ne, umí to bejt super.

Já na sobě rád makám. Rád se učím nové věci, čtu knížky, poslouchám podcasty, dávám webináře. Mám spoustu koníčků. Jeden teď čtete, rád moderuju věci, když je příležitost, amatérsky hraju divadlo. Do toho se snažím udržovat sociální život, trochu se hejbat, saunit se a celkem nově teď pravidelně docházíme na pub quiz a trápíme si hlavy tam. No a určitě na něco zapomínám. Práce! Na tu. Ta mi totiž taky ukrojí dost času ze dne. No když si celou tuhle rovnici spočítáme, výsledek je jasnej. Dělám toho spoustu a můj mozek velkou část dne šrotuje na vyšší obrátky. Hraní si teda považuju za formu relaxu.

Přirozeně relaxuju převážně u těch videoher. Částečně jsou i součástí určité části mého sociálního života, protože hraju převážně online. Sejdeme se s kámošema na voice chatu a hoďku-dvě hrajem. Pokecáme a odreagujeme se. A občas potřebuju relaxovat sám a zahraju si něco hezkýho s příběhem. Nebo nějakou budovatelskou strategii, u který sice musím přemýšlet, ale tak zábavně. Naprosto skvěle to funguje jako restart při stresovým období nebo jen “vypnutí” po náročným dni. Ale nesmí to být na úkor ostatních věcí. Proto teď píšu článek a nehraju League of Legends (sorry kluci, snad vám nechybí jungler).

Hraju si rád i manuálně. Mno, to zní hrozně. Ale myslím tím, že si vytáhnu Lego (které chráním od dětství a jednou ho budou mít moje děti). Pouštím si vinyly a u toho si stavím. Cokoliv mě napadne. Hrát si člověk může s čímkoliv, kreativitě se meze nekladou. Modelářství, autodráhy, cokoliv. Hrajte si a bojujte tak se stresem, náročným režimem nebo jen blbou náladou. Ale nikdy to nesmíme nechat zajít daleko.

V pubertě pro mě byly hry únik. Tím, že od 17 jsem pevně rozhodnutej nepít alkohol, bylo v tom období pro mě těžký chápat okolí a jejich zábavu. Pro mě pátek nebyl o tom jít se opít. Víc a víc sem tíhnul tedy ke hraní. Našel jsem si kamarády on-line se kterýma sem trávil čas hraním her. Část těch kamarádů se z on-line kámošů na hraní časem stala real kamarádama a vídáme se pořád a ne vždy u her. Ale v tý době sme hned po příchodu ze škol dávali sraz na Skype nebo Team Speaku a hráli. Do večera. Celý víkendy. Dodnes znám spoustu lidí ve svém okolí, kteří takhle utíkají před zodpovědností a životem. Stěžujou si na to, co jim v životě chybí. A místo toho, aby pro to něco dělali, zapnout počítač nebo Playstation. Nastavit si mantinely je občas těžký. Bez toho, obzvlášť pro jedince se slabší vůlí, to může být cesta do pekla. Taková spirála nespokojenosti. Sere vás spousta věcí v životě, ale neřešíte je. Jen si průběžně stěžujete, co vás sere. Dokola a dokola.

Už je to dlouho, co jsem se rozhodl, že můj telefon bude úplně bez her. Pořád občas soupeřím sám se sebou. Když vím, že potřebuju (nebo dokonce chci) něco dělat, ale jít hrát by bylo jednodušší a možná i trochu zábavnější… Je to návykový a když vás ještě kamarádi přemlouvaj, umí to bejt sakra těžký. Ale i to je vlastně součást nějakýho seberozvoje. Time management, trénink vůle. Člověk na sebe pak může bejt pyšnej. A jestli jste měli těžkej tejden, nebo den, tak si pohrajte. Je jedno jestli na počítači, nebo si po cestě domů koupíte stavebnici (doporučuju). Bude vám líp.

A když vám bude líp. Budete přijemnější. I na okolí. A to je skvělá věc, tak se totiž dělá lepší svět. Díky za přečtení.
Lásku!

Chceš mě podpořit? Sdílej to se světem!

One thought on “Umět si hrát – nezbláznit se

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *