Rodina je první. Potom cash

Mám seznam věcí, o kterejch chci napsat svůj tradiční středeční post. Dnešní téma na něm nebylo a píšu spontánně. Dneska to bude o rodině. Žádný další okecávání. Jedem.

Někdy se všechno dosere. Nám třeba teď. A to je důvod proč jsem o tomhle tématu přemejšlel a chci o něm psát.
No dobře, nedosralo se to uplně tragicky. Naše babička upadla před Kauflandem a zlomila si ruku (trošku černohumorově jsem to nazval „velmi klasickým důchodcovským úrazem“). Žije sama a má celou ruku fixovanou. Tak se u ní střídáme. Pomáháme jí vstát, připravujeme jí jídlo, podáváme co je potřeba. Jsme jí po ruce. Angažují se všichni. Jak máma s tetou, já s bráchou, bratranec se sestřenkou, ale i všechny tety a strejdové „přes koleno“. Celá rodina se zapojila, aby babička nebyla ani chvíli sama a jsme u ní ve dne v noci.

Byl jsem u babičky teď o víkendu, myslel si, že bude chtít ležet a odpočívat. Přijel sem vybavenej knížkou a telefonem, že si budu číst a budu jí k ruce, když bude potřebovat. Bylo jí ale celkem lépe a celé odpoledne jsme si povídali. A jedno z témat byla i právě rodina. Babička mluvila o tom, jak moc je štastná, že máme takhle při sobě držící rodinu. Že když takhle nemůže, všichni si přizpůsobí program tak, abychom jí pomohli a postarali se. Je to krásný a po delší době, mě fakt něco dojalo. Apelovala na mě, abychom to takhle drželi dál a až budeme mít vlastní rodiny, abychom tohle zachovali. Aby platilo, že rodina je na prvním místě a vždy si pomůžeme.

I když to v sobě mám podvědomě zakódovaný, tak to mnou dost zarezonovalo. Přemýšlel sem o tom, že ne každý má takový štěstí. Jsou i dost disfunkční rodiny a je mi jasný, že mám obrovský štěstí, že mám takovou rodinu, jakou mám. Rodinu si nevybíráme. Pokud takhle fungující někdo nemá, je pak těžký to vybudovat. Jednou dost z nás rodiny založí a nikdy není pozdě začít. Na to nezapomínat. Nezahořknout.

Pak je tu rodina, kterou si vybíráme. Kruh blízkejch přátel, kterej můžeme nazvat naší druhou rodinou. Tu už může mít každej. Já jsem si poměrně jistej, že kdybych měl vážný zdravotní problémy, tak mám kolem sebe i tu druhou rodinu, která by mi přišla pomoci. Že mám tak skvělý kamarády, který při mě stojí (a já při nich) nejen, když se daří a je dobře, ale i když je třeba řešit problémy a všechno není růžový. Občas to není prdel a občas potřebuje každej pomoci. A to pak buď máš výmluvy, nebo jdeš pomoct. A to dělá tu druhou rodinu.

Nemá cenu to tady na sílu natahovat. To nejdůležitější sem napsal. Vím jak to cejtím a chtěl sem dát najevo, jak moc vděčnej sem. A pokud se díky tomuhle někdo, byť jen jeden člověk, zamyslí, budu šťastnej. Skvělou rodinu můžeme mít všichni. Ať tu pokrevní, nebo tu druhou. Jen to chce občas oběti.
Díky za přečtení!

Lásku!

Chceš mě podpořit? Sdílej to se světem!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *